Menu
Nejbližší akce
29.07. - 02.08.2019, Čelákovice - více informací
Adam Sebastian Helcelet: Moje první velká akce

Adam Sebastian Helcelet: Moje první velká akce

Velká světová atletika je něco, o čem sní každý malý atlet. I já měl takové sny, za kterými jsem si tvrdě šel. Dodnes nezapomenu na svoji první mezinárodní akci, která mi navždy utkví v paměti.

Být nejlepším desetibojařem světa, to byla od počátku moje největší motivace. Jako malý chlapec z malé vesnice u Turnova jsem s otcem sledoval desetiboj. Na OH v Sydney jsem viděl Romana Šebrleho, který tehdy skončil stříbrný, ale celý svět věděl, že měl vyhrát. Tehdy jsem si řekl: ,,Já chci být desetibojař, jako tihle borci!‘‘

Všestrannost pro mě nebyl žádný problém, od malička mě otec vedl ke všem atletickým disciplínám. Trénoval jsem zkrátka vše, co atletika nabídla a nakonec bylo jasné, že budu desetibojař. Jenže cesta je stále ohromně dlouhá. Říká se, že desetibojaři se dostávají na vrchol své kariéry deset let. Tak jsem se v šestnácti rozhodl, že půjdu do Prahy na Duklu a v šestadvaceti budu stejně dobrý, jako borci na které jsem se díval v TV. Maminka to hodně oplakala, ale já věděl, že jestli chci něčeho dosáhnout, musím zmizet. 

Začal jsem trénovat ve skupině legendy desetiboje Tomáše Dvořáka. Jeho ambice se mnou nebyly malé, a tak jsme měli své sny hezky synchronizované. Náš první cíl bylo mistrovství Evropy do 19 let v Novém Sadu (Srbsko). Bylo mi tehdy ještě šestnáct let, protože jsem byl prvním rokem junior a ještě jsem se narodil až na konci roku 1991. Limit se mi povedlo splnit na kladenském mítinku začátkem června. V tu chvíli zbýval měsíc do ME. Užíval jsem si každý trénink, kde jsem si vše představoval. Jaké budou asi závodní podmínky, počasí, kdo budou moji soupeři a kolik bodů tam asi udělám?  

Nakonec jsme odletěli vojenským speciálem do Nového Sadu. Zázemí sportovců v Srbsku by bylo na další kapitolu... Pro mě byl důležitý jen závod. Závod, který mě posune o další krůček k velké atletice. 

Přišlo to. Den D je tady. Obrovské vedro a silný vítr, který sužoval stadion, jsem neřešil. První disciplína: sto metrů. Pamatuji si, že jsem bežel s Britem a Francouzem. Ostatní soupeře si už nevybavuji, ale vím, že jsem po startu cítil obrovský vítr do obličeje. Brit a Francouz mě porazili. Běžel jsem pomalu. Byl jsem v první chvíli zklamaný, pokračoval jsem však dál. Vděčnost, že můžu reprezentovat naši republiku a bojovat s nejlepšími v Evropě, to bylo to hlavní. Další disciplíny už nebyly tak špatné, dokonce jsem vyhrál vrh koulí a všechny jsem překvapil. Osobák jsem zaběhl i na 400m, kde jsem v osmé dráze vyhrál svůj běh. Druhý den jsem odběhl solidně překážky. Tehdy byla moje slabina tyčka. Skok o tyči jsem ještě neměl pořádně zažitý a ostatní soupeři jej trénovali od malička, což se ukázalo jako moje slabina. Pamatuji si, že v tom obrovském a nesnesitelném vedru trvala soutěž tyčky přes tři hodiny. Myslel jsem, že umřu vedrem. 

Nakonec jsem ale dohnal nějaké body v oštěpu a před poslední patnáctistovkou jsem byl na osmé pozici. Nervy před poslední disciplínou, patnáctistovkou, bych nepřál nikomu. Je to boj mysli na život a na smrt. Ten úžasný pocit za cílovou páskou, když máte dva dny urputného boje za sebou, je ale nepopsatelný. Opravdu vždy, když dokončím ve zdraví si řeknu: ,,Ta dřina za to stála.“  

Udržel jsem osmé místo a udělal 7286 bodů. Mé první mistrovství Evropy v desetiboji a já se umístil na finálové příčce. Byl jsem spokojený, ale zároveň naštvaný. Mé ambice nebyly naplněny, a proto jsem každý rok poté přidával víc a víc úsilí, abych jednou na té medailové pozici stanul. Většina soupeřů má ambice podobné jako já, a proto je velmi těžké dosáhnout úspěchu mezi takovou konkurencí. Proto je důležité předávat zkušenosti dál a předejít častým chybám, které mladí atleti stále dělají. Rozhodl jsem se už během své kariéry předat nějaké rady mladším generacím, které na nějaký takový velký závod teprve čekají.  

Budu velice rád, když jednoho dne budu nápomocen nějakému mladému talentu, který se objeví a řekne si o mé zkušenosti.