Menu
Nejbližší akce
29.07. - 02.08.2019, Čelákovice - více informací
Denisa Rosolová: Jak jsem se dostala ke sportu, který mi otevřel celý svět

Denisa Rosolová: Jak jsem se dostala ke sportu, který mi otevřel celý svět

Má cesta atletickou kariérou nebyla procházka růžovým sadem. O to víc dnes vím, jak důležité je správně kariéru nastartovat a mít okolo sebe ty správné lidi, kteří vás mohou posunout o krok dále.

S atletikou jsem začala v šesté třídě na základní škole. Jenže to neznamená, že jsem do té doby seděla doma a válela si šunky. Pokaždé, když jsem přišla ze školy, odhodila jsem batoh a šup ven, kde jsme jako děti hrály spoustu her. Tehdy nebylo největším trestem zabavení mobilu, iPadu nebo PC, za nás tyto technologie zkrátka nebyly. Zákaz jít ven? To byl ten největší trest, který mohl přijít. Nespočet probrečených dní, kdy jsem byla zavřená doma u televize, místo toho, abych s ostatními dětmi lítala venku.

Jelikož jsem byla aktivní dítě, bylo jen otázkou času, kdy mě rodiče dají do nějakého sportovního kroužku. Táta mě pravděpodobně viděl jako nadějnou tenistku, která bude jako dospělá dobývat světové žebříčky. Neříkám, že by mi to nešlo, ale už si to moc nepamatuji. Na co si však vzpomínám moc dobře, vůbec se mi tam nelíbilo. Dodnes si pamatuji, že se na nás křičelo, což pro mě jako malou holku bylo velmi psychicky náročné. Vedlo to k tomu, že jsem měla odpor k tréninkům. Být trenérem dětí znamená být i dobrým psychologem, protože každé dítě je jiné a potřebuje odlišný přístup. 

Nevyšel tenis. Co dál? Kam dát tu malou holku, aby se trošku zabavila? Co takhle discotance? Nejdřív jsem byla nadšená. Jenže pak přišlo období soutěží a my netančili, dívali jsme se jen na videa ostatních, jak se to má dělat. Proč? Já se chtěla hýbat! Když už jsme trénovali, nebylo to ono. Něco mi tam chybělo! Tak čau, já jdu jinam. 

Kdyby můj první trenér Jan Bardas nedal inzerci do místních novin o náboru do atletiky, kdo ví, co bych dnes dělala. Osud tomu ale tak chtěl a máma přišla a říká: "Co takhle tenhle sport?". A už jsme mířily z kopce dolů, kde se nacházel stadion. Když se podívám zpětně, podmínky byly otřesné. Antukový ovál, na němž se dokola dalo běhat jen v první dráze, tedy u kraje, což bylo jediné vyšlapané místo, kde vám nehrozí tolik vyvrtnutých kotníků. Jenže mně to bylo jedno! Jasně, měla jsem i tady období, kdy mě sport tolik nebral. Pak ale přišly závody, a protože jsem individualista, který rád vyhrává, přišel zlom. Chtěla jsem vyhrávat úplně všechno! Ať jsem se postavila na přespolní běh nebo skok vysoký, všude jsem chtěla být ta nejlepší! Když mi bylo 13 a ptali se mě na můj vzor, odpověděla jsem Šárka Kašpárková - mistryně světa v trojskoku, která pocházel z vedlešjího města. Za pár let jsem s mým dětským vzorem sdílela pokoj na závodech, kde si mě jako malé pískle vzala pod svá křídla.

Tohle byly mé začátky. Ráda bych, aby mé uplynulé výkony přivedly co nejvíce dětí ke sportu. Ne každý může být profesionální sportovec. Mě to ani jako malou nenapadlo. Jde o poznání nových přátel, naučit se respektu, umění jít si za svým cílem, ať už ve sportu nebo i v jiné životní oblasti. A to nejdůležitější? Mít radost z pohybu.